Sledujte živě na EquiTV.cz: 27. 11. Zimní jezdecký pohár v Královicích
reklama 11D

reklama

Po škole jsem letěl pracovat do Dubaje, říká veterinář Martin Brát

 14.10.2021 11:30 | AUTOR: Denisa Vegrichtová

ikonka

Martin Brát si přál již od malička stát se veterinárním lékařem. Jeho první pracovní angažmá bylo na klinice v Dubaji a nyní vykonává soukromou praxi. Pro koně se vždy snaží udělat maximum a osudy svých pacientů silně prožívá.

reklama 12D

Martin Brát je veterinárním lékařem specializovaným na ortopedii. Často vyráží za akutními případy, a to i pozdě v noci. V posledních letech se vrátil zpět do sedla a se svou klisnou Paige se účastní parkurových závodů do stupně ST*. Jeho práce a koně se nadobro stali nedílnou součástí jeho života.
 
Jak se vyvíjel váš vztah ke koním od samého začátku?
Vztah ke koním se vyvíjel postupně. I když pocházím z „nekoňácké rodiny“, už od malička jsme já i sestra chtěli jezdit na koni. Postupně jsme si doma prosadili víkendové ježdění na jízdárně v Malenovicích, a poté jsme začali denně jezdit ke koním v JK Baník Ostrava. Ke koupi prvního koně jsme rodiče přesvědčili až v mých šestnácti letech. Pak už se to ale nějak zvrhlo a náš život s koňmi je neodmyslitelně spjat. 
 
Kdy vás poprvé napadlo, že se chcete stát koňským veterinářem?
Veterinářem jsem chtěl být od malička a ze zvířat mám jednoznačně největší vztah ke koním. Takže i navzdory tomu, že mě od této práce naprostá většina lidí odrazovala, volba byla relativně jednoduchá. 
 
Jak vzpomínáte na vaše studijní léta?
Nejraději vzpomínám na studijní léta na gymnáziu. Byla to bezstarostná léta, kdy jsem měl spoustu volného času na své koníčky a koně. Vysokoškolského života jsem si zas tolik neužil. První ročníky jsem se snažil stále aktivně jezdit. Rozvrh jsem se proto vždy snažil složit tak, abych mohl co nejdříve ke koním. Bylo to tedy takové lítání mezi Ostravou a Brnem. V posledních ročnících pak přibývaly praktické obory a bylo potřeba omezit ježdění, což jsem tehdy těžce nesl.
 
Co vše vám dala veterinární škola a co vás víc naučil život?
Škola mi dala teoretický základ. V porovnání se studenty z jiných zemí si myslím, že brněnská univerzita rozhodně nemá špatnou úroveň. Absolvováním univerzity ale člověk není „hotový doktor“ a je třeba se dále vzdělávat. Nechat se učit životem považuji v medicíně za nešťastné. Život naučí dost a i chybami se člověk učí, ale v tomto oboru to výrazně rozšíří hřbitov pacientů. Proto jsem rád, že jsem měl možnost pracovat pod vedením zkušených lékařů. To považuji především v začátcích za nejpřínosnější.
 
Jak probíhaly vaše veterinární začátky? Vzpomenete si na svůj úplně první případ?
Mé veterinární začátky začaly dost rychle. Den po poslední státnici jsem odletěl do Dubaje, kde mi drželi pracovní místo na klinice. Nebyl jsem ani na promoci a diplom mi vyzvedli rodiče.  Na klinice byl obrovský obrat pacientů, po škole jsem nic neuměl, anglicky jsem moc dobře nerozuměl… Bylo to trošku jako učit člověka plavat hozením do moře. Byla to ale skvělá praxe, kdy jsem měl možnost pracovat se špičkovými lékaři z různých oborů, měl jsem příležitost ošetřovat obrovské množství a široké spektrum pacientů a asistovat při spoustě chirurgických zákroků. Velmi přínosný byl také velký přísun akutních případů, a to především během nočních služeb.
 
Vy se ve své praxi specializujete na ortopedii, je pro vás důležitá spolupráce s kováři?
Spolupráce s kováři je v ortopedii velmi důležitá a mnoho ortopedických pacientů nelze bez správného kování účinně a dlouhodobě řešit. Jsem proto velmi rád, že většina mých klientů má kvalitní a vzdělané kováře, se kterými je dobrá spolupráce.
 

Psali jsme: Milan Vanko: My kováři jsme na stejné lodi, důležité je blaho koní

 

Je nějaký náročný případ, který se vám povedlo vyřešit, a jste na to náležitě hrdý?
V ortopedii a sportovní medicíně jsem spíše rád, když náročným případům předejdeme a koně mohou bez omezení sportovat. Mimo ortopedické pacienty mě ale například letos velmi potěšila záchrana klisny, které při porodu vyhřezla velká část dělohy. Štěstí bylo, že jsem zrovna v tu chvíli ošetřoval jiného pacienta ve stáji a mohl jsem zasáhnout včas.
 
Jak jste se naučil smiřovat s tím, že ne vše má tzv. happy-end?
Zásadní pro mě vždy je, aby se pro pacienta udělalo maximum. Bohužel přírodu umíme ovlivnit daleko méně, než si mi veterináři i majitelé koní připouštíme. A tak ne každého pacienta lze vyléčit a ne každého lze zachránit. Rozhodně nejsem člověk, který se vzdává a smíří se s nezdarem a osudy svých pacientů hodně prožívám.
 
Prozraďte nám, jak probíhá váš běžný den v práci?
Každý den začíná tím, že sednu do auta, kde trávím spoustu hodin. Do toho stále zvoní telefon, na klíně mám diář a snažím se vymyslet, kam nacpu další pacienty. To je nedílná součást běžného dne. Co se ale pracovní náplně týče, není „běžných“ dní zase tak moc. I když mám relativně úzký obor, každý případ je něčím jiný a zajímavý. 
 
Daří se vám práci oddělovat od soukromí, nebo jste na telefonu v podstatě nepřetržitě?
Práce a koně jsou součástí mého života a úplně tyto věci oddělit nejde. I když zrovna koně neléčím, pacienti mi stále běží hlavou.
 
Co se vám na této práci nejvíce líbí a co je naopak na ní nejvíce náročné?
Líbí se mi práce s koňmi a největší odměnou je vidět uzdravené pacienty a jejich úspěchy na závodech. 
Co je na této práci nejvíce náročné, se stále mění. V úplných začátcích bylo nejnáročnější naučit se adekvátně ošetřit akutní pacienty. To považuji za stěžejní, protože u těchto pacientů není čas něco dostudovat, s někým se poradit a často není ani čas pacienta odeslat na kliniku.
V další fázi bylo nejnáročnější rozjet soukromou praxi. Bylo potřeba získat klientelu, kvalitní vybavení, zajistit dostupnost léků nezbytných k léčení koňských pacientů (což je v Česku velký problém) a adaptovat se na terénní podmínky. 
V současné době je pro mě nejnáročnější nedostatek času. Nerad odmítám pacienty. Ale pokud člověk nabere více klientů, než dokáže zvládnout, nutně musí klesnout úroveň péče. A to rozhodně nechci! 
 
Stíháte se koním či jezdectví věnovat aktivně mimo veterinární praxi? 
Aktivně se jezdectví již dávno nevěnuji.  Primární je veterinární praxe, ježdění je pouze můj koníček a zábava. S ježděním jsem skončil společně s odchodem do důchodu mého životního koně Lortzinga již během vysokoškolských studií a řadu let jsem vůbec nejezdil. Pak se ale střetly naše cesty s klisnou Paige a tím to zase všechno začalo znovu. I jezdectví na amatérské úrovni je časově náročné, naštěstí mi s koňmi hodně pomáhá má přítelkyně. A protože mě ježdění hodně baví, čas sednout na koně si najdu. Často to ale bývá třeba i o půlnoci.
 
Foto: poskytl Martin Brát


K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13C




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace